ROZHOVOR pro magazíny 2012

Celý text v českém jazyce:

Lidská místa Václava Touška
(ptala se Mgr. Pavla Charvátová)

Autor, který vyniká precizností a dokonale profesionálním okem předkládá tajemné i poetické pohledy na krajinu i zákoutí městeček, ukazuje nám krásu a barevnost přírody a čisté linie staveb a lidských výtvorů, nabízí zamyšlení v klidně plynoucí atmosféře venkova. Dokonalost tvarů a barev není náhodná, vždyť Václav Toušek má fotografii pod kůží už od dob studií, kdy se učil zásady a pravidla tvorby nejen fotografií  umělecké, ale i užité. A který z těchto dvou typů fotografování v jeho životě hrál nakonec prim? 

„Fotografii, která mimochodem není mým jediným řemeslem, nedělím na užitou a uměleckou, ale na užitou a volnou. U volné jsem zadavatelem já sám, u užité třetí osoba. Když u té volné najdu souznějícího diváka a u té užité spokojeného zadavatele, jsem rád. Rozdíl mezi užitou a volnou fotografií u mě je ještě ve formě. Když u volné fotografie zvolím za výřez obdélník, tak je na výšku. Proč? To je jednoduché, protože mým dalším řemeslem je filmová kamera a tam je obdélníkový výřez na šířku daný. Proto u volného fotografování používám ten na výšku – aby se to nepletlo.“

Fotografování volné i užité provází Václava celý život a má to, jak sám říká, tak půl na půl. Od roku 1990, kdy začal podnikat a také působit v profesní organizaci reklamy a komunikace, už ale na fotografování neměl tolik času. Až na konci devadesátých let se ke svému koníčku-fotografování znovu vrátil, to už ale výhradně k tomu volnému. Díky fotografii prožil Václav velmi pestrý pracovní život. Na kterou z těch zmíněných oblastí vzpomínáte nejraději a kdy vám naopak bylo nejvíce úzko?

„Je ale pravda, že jsem si v sedmdesátých a osmdesátých letech vážil pestrosti zadavatelů a prostředí, ke kterým mě přivedla fotografická zakázka. Vědecká, muzejní, filmová a televizní pracoviště, nakladatelství a redakce, divadla a výstaviště, ateliéry umělců – tam všude jsem potkával báječné lidi a seznámil se s širokou škálou znalostí a činností, které bych na jednom pracovišti těžko poznal. Byla to opravdu pestrá směsice oblastí a lidí. Úzko mě bylo vždy, když jsem potkal blbce, nevzdělaného omezence na rozhodujícím místě, nebo lidi, kteří neměli žádný smysl pro nadsázku a humor. Ale těch je plno všude na světě. Dnes vás srážka s blbem může připravit o zakázku, tehdy šlo mnohdy i o tu profesi…. Úzko fyzicky mi bylo snad jen v určitých chvílích v letadlech. Fotografoval a filmoval jsem dlouhá léta také pro Výzkumný a zkušební letecký ústav v Praze a tam jsem mnohokrát musel svoji fotografickou i filmovou profesi vykonávat za letu, a to ve vrtulových i proudových strojích. Normálně mi lítání nevadí, ba právě naopak, jsem pozitivně unesen, ale když se pilot začne předvádět před novicem a když je tím novicem ještě ke všemu pohledná dívka či žena, tak to jde doslova o všechno z vašeho žaludku.“

Vaše fotografie se staly součástí knih, katalogů, plakátů, kalendářů….díky této práci jste se určitě seznámil i se spoustou zajímavých mužů a žen, s výtvarníky, zpěváky, spisovateli….kdo vám zůstal nejblíž  a nebo vznikl z takového setkání třeba nějaký trvalý přátelský vztah?

„Potkal jsem opravdu velkou řadu báječných lidí ze všech možných profesí. Otázkou je, zda jsem se z těchto setkání nějak poučil a vylepšil. Kamarádství a přátelství  má několik rovin. Když pominu ten základní fakt, že když vás lidé potřebují, tak jsou všichni kamarádi – o tom hovořit nechci - tak prioritní je, že přátelství a každý vztah něco stojí, a to hlavně čas. Když s někým, kdo je vám blízký, delší dobu na něčem děláte, tak se přátelský vztah udržuje lépe. Když se naopak od sebe vzdálíte, tak přetrvají jen pouta výjimečná. Ale i takových se mi dostalo. Můj bývalý společník v podnikání Ing. Pavel Janda, se kterým jsme dobývali reklamní svět; fotograf Jan Lebeda, se kterým jsem pracoval pro Muzeum v Hradci Králové a se kterým rád chodím na výstavy a pokecy;  právník Jan Strmiska, kterého jsem potkal v Leteckém ústavu a který má vytříbený smysl pro humor i umění;  výtvarník a grafik Miroslav Pechánek, se kterým jsem dlouhá léta spoluvytvářel knihy, publikace, plakáty a útratu v Mělnické vinárně na Národní třídě. A z těch mladších nesporně Tom Charvát, nadaný a usilovný vizionář.“

Vy jste se ale setkal i s mnoha velmi zajímavými lidmi, kteří už bohužel nejsou mezi námi. Na koho rád vzpomínáte nad sklenkou dobrého vína?

„Vzpomínám s láskou a úctou třeba na Josefa Týfu. Týfovu antikvu & kurzívu znají snad všichni dobří čeští grafici a typografové. Nemá smysl ji zařazovat do kontextu původní české písmařské tvorby, sama se zařadila do kontextu evropského i světového. Nebo báječný Zdeněk Sklenář, významný český malíř, grafik a typograf, ale také veselý společník ve vinárně. Dále pak noblesní Jiřina Jirásková, kterou jsem portrétoval a která mě seznámila s filmovým režisérem, jemným a vzdělaným Jaromilem Jirešem, herečkou Jiřinou Bohdalovou a se svým bývalým manželem a hercem Jiřím Pleskotem. To naopak režiséra Zdeňka Podskalského jsem si dovolil potkat sám a v jeho věžičce na Malostranském náměstí jsme prožili několik veselých setkání. Těch lidí byla dlouhá řádka a jsem za to osudu vděčen.“

A takhle nějak vzniklo to portrétování známých osobností?

„Ne, ne, to začalo už někdy na konci šedesátých let v pražské Redutě. Divadelní představení v Redutě byla svéráznou formou literárního kabaretu, kde kraloval výborně improvizující herec Ivan Vyskočil. Hudebně-divadelní představení se nejednou změnila v jam session, kde se scházeli tuzemští jazzmani.  No a provozním vedoucím Reduty byl bratr mé matky, strýc Míla, a právě ten mi umožnil portrétovat mnoho vystupujících muzikantů a herců od Laca Décziho, Luďka Hulana až po Pavlínu Filipovskou či Karla Gotta. Reduta se stala místem, kde se dělala zábava a hlavně dobrá muzika. My tam tedy hlavně chodili za zábavou a kofolou s rumem. K portrétování jsem se vrátil na sklonku sedmdesátých let, v době nesrovnatelně horší. Přivedla mě k tomu přítelkyně PhDr. Milica Pechánková, která psala medailony umělců, a to převážně pracujících pro film. A tak jsem pro časopisy filmové i jiné vytvářel portréty k jejím článkům. Časem se tato práce rozrostla o další zadavatele i použití. Obaly na gramofonové desky a kazety, plakáty, knižní medailony a podobně.“

S kým to bylo nejtěžší a s kým to naopak šlo skoro samo…?

„Nevzpomínám si, že by s někým byl nějaký problém.  Jen někdo byl méně přístupný a někdo byl otevřenější a laskavější či zábavnější. Například starý pan Hrušínský se fotografoval hůře, byl uzavřenější, zvláštně plachý a bohužel již hodně nemocný. Na druhé straně třeba Václav Neckář byl vřelý, pozorný a od první chvilky přátelský. Mimochodem, to mu zůstalo až do dnešních dnů.“

Plakát – to je myslím samostatná kapitola vaší foto- a grafické práce, hlavně divadelní plakát.  Chodil jste na zkoušky všech těch her před tím, než jste navrhnul daný plakát? A která divadla a hry si vybavujete jako nejsilnější zážitek ve své době?

„Já i Mirek Pechánek, se kterým jsem plakáty vytvářel, jsme ze staré školy. Příprava musí být důkladná. Když pro nic jiného, tak pro určité uklidnění, že to člověk zvládne. Před námi stáli vždy velicí profesionálové a lidé veřejně známí – to vám vždy trochu pocuchá sebevědomí. U divadelních plakátů jsme samozřejmě navštívili zkoušky a vedli porady s režisérem i herci. Koncem šedesátých let mě utvářel SEMAFOR a Jiří Suchý a ty malé formy mi zůstaly blízké už napořád. Mimo Reduty, kterou jsem již zmiňoval, mi byla blízká divadla jako Atelier, později Ypsilonka a Činoherní klub. Zážitkem pro mě bylo Divadlo za branou Otomara Krejči. Ale tam jsem nefotografoval, to bylo místo fotografa Josefa Koudelky, od roku 1980 žijícího v Paříži, klobouk před ním dolů!“

Práce pro malá divadla přivedla Václava Touška v roce 2002 také k realizaci dokumentárního filmu „Pět začátků Jiřího Suchého“, který se pokouší mapovat pět hlavních míst v Praze, kde Jiří Suchý provozoval a tvořil divadlo. V posledních letech se ale Václav začal věnovat úplné novince. Objevil a troufám si tvrdit, že i tak trochu propadl, velmi originální a zvláštní technice – fotografice. Odkud ten název a jak byste jednoduše pospal tuto techniku laikovi? Co je na ní nejzáludnější?

Tato technika, nebo spíš technická forma, je úzce spjata s počítačovým grafickým programem. Od začátku podnikání jsem se snažil vybavovat agenturu moderní technologií. A když pracujete s velkou řadou dodavatelů, tak se musíte naučit efektivnímu hodnocení a kontrole. Proto jsem práci na počítačích přijal velmi rychle za svoje další řemeslo.

I když jsme spolupracovali s mnoha grafiky, neustále jsme měli skluz v přípravě tiskových zakázek či návrhů výstav a veletrhů. Proto jsem se mimo řízení firmy pustil také do práce na grafickém počítači a začal zpracovávat grafické návrhy všeho druhu. Když přesouváte fotografický obraz pomocí kurzoru a myši, pak se vám vlastně fotografický obraz na dobu přesunu změní na grafický efekt. To se mi moc zamlouvalo a stále jsem přemýšlel, jak takového stavu dosáhnout trvale a hlavně řízeně.

Vyspělé grafické programy vám umožňují mnoho postupů, efektů a nabízejí k použití celou škálu filtrů. Důležité ale je, osvojit si tyto metody tak, aby celý postup byl vámi řízený a ne náhodný a aby byl tedy opakovatelný. Dlouho mi například trvalo, abych předem odhadl, kterou úpravu musím zvolit jako první a které prvotní zásahy ovlivní celý charakter obrazu nenávratně. Prostě vytipovat si několik vzorových cest a naučit se už na úplném začátku rozhodnout, která cesta je pro vybraný motiv nejvhodnější. A jelikož je základem fotografický obraz, i když specificky nasnímaný, a celý další proces je v grafické sféře, bylo pro mne pojmenování složeninou nejpříhodnější – fotografika.

Vaše současná práce se ale vrací ke klasické fotografii. Její prezentace je ale opět velmi netradiční. Cyklus vystavený v Pavilonu Slunce je zajímavý i svým netradičním pojetím uspořádání. Všechny zařazené fotografie jsou vyskládány v jedné celkové koláži fotek na plátně, jednotlivé minisérie vždy devíti fotografií potom můžeme mezi sebou porovnávat na velkých zarámovaných obrazech a zvlášť cyklus provází i vybrané jednotlivé snímky v samostatných rámech. A to není vše – celou sérii fotografií je možné vidět a případně si i zakoupit na klasickém, dnes už možná trochu přežitém a staromilském, o to však obdivuhodnějším nosiči – na krásných velkých pohlednicích.

„Pravda je, že se věnuji fotografickým tématům i technikám průběžně. Když jsem v roce 2011 upravoval svůj archiv, napadlo mě, že by bylo možná zajímavé vybrat a rozdělit pro prezentaci (např. výstavu) fotografie na ty, kde tvar vytvořila lidská ruka a na ty, kde základním tvůrcem je samotná příroda. A výsledkem bylo rozdělení na dvě základní skupiny: Lidská místa a Místa přírody. Pak již cesta vedla k přemýšlení o formě,  jak tyto fotografie představit.  Napadla mě třístupňová prezentace. Celek vybraných fotografií jako velkoplošnou mozaiku, jednotlivé vybrané fotografie ve formátech 30x40 a 42x56cm ve výstavních rámech a vybrané fotografie jako poštovní pohlednice. Poštovní pohlednice je možná staromilská forma komunikace, ale v tomto případě jde spíše o možnost nabídnout divákovi miniaturu, kterou si může odnést domů a eventuálně poslat poštou někomu jinému. Psát rukou je mnohem osobnější a intimnější než současné formy komunikace. Tak proč toho nevyužít, dokud to jde….“

Na své poslední výstavě v Galerii sv. Jan prezentujete dva okruhy. Jedním z nich jsou fotografie ze Skotska, na kterých jste zachytil i jedno z tamních starých golfových hřišť…jakou pro vás mělo Skotsko atmosféru?

„Fotografie ze Skotska se staly součástí skupiny Lidská místa naprosto oprávněně. Skotsko, jeho krajina i lidé mě uchvátili. Čarovnou přírodu a historii dýchající z každého kamene jsem očekával. Ale vstřícnost místních lidí a jejich laskavost mi doslova vzaly dech. Po určité době jsem začal hrát hru, kdo koho při potkání dříve pozdraví a prohrával  jsem drtivě. Jednou jsem šel v široko daleko opuštěném místě, pěšinou kolem plavebního kanálu, a za sebou jsem zaslechl šlapat někoho na kole. Řekl jsem si, teď je příležitost zabodovat, blíží se ke mně zezadu, prudce se na poslední chvíli otočím a svým včasným pozdravem překvapím. Počkal jsem a ve vybraném okamžiku začal otáčet hlavu…ale než jsem stačil otevřít ústa, zahlaholil jezdec veselý a šišlavý skotský pozdrav. Aby mě dorazil, tak zastavil a optal se, zda něco nepotřebuji. Když odjížděl, tak zvesela mával a pokřikoval. Musel jsem se posadit na nejbližší kámen a přemýšlet, jak by se toto setkání odehrálo v mojí domovině….“

A odkud kam jste Skotsko a Anglii vůbec procestoval? A jak na vás působí tamní golfová hřiště?

„Projel jsem od Edinburghu do St. Andrews; od Falkirku přes Stirling do Glasgow; od Bonnybridge až po Alexandrii a okolí Loch Lomond. U každého sebemenšího sídla jsem zaznamenal nejméně dvě golfová hřiště pro dospělé a dvě výhradně pro děti. Většina hřišť patřících městu či obci nejsou hlídána a není na nich vybíráno vstupné. Šel jsem se na taková dvě hřiště ve Falkirku, kde jsem byl delší dobu ubytován, blíže podívat. Všude uklizeno, na upravených pískových cestičkách lavičky se jmény dárců, žádné ploty – jen nízké kamenné zídky či živé ploty. Volně přístupné šatny a umývárny, neutržená umyvadla a uklizené a čisté toalety, toaletního papíru a tekutého mýdla dostatek. Když jsem v předsálí toalet objevil i volně dostupnou toaletní vodu, pěnu na holení a fén na vlasy, musel jsem odejít. Kam jsme se to v Čechách dostali. Ke komu jsme se to zařadili….“

To víte, vesnice, ve velkém městě to taky nebude tak idylické…ale abychom nekončili tak smutně, prozraďte, na co se teď nejvíc těšíte, jaké další výstavy chystáte?

„Mám rád výstavy s vrstevnatou koncepcí a to vyžaduje nesporně větší přípravu. To, že mě někdo požádá o pár obrázků a pověsí je na zeď či panel, využívám jen výjimečně. Výjimkou byly svazové výstavy nebo výstavy bilanční. Můj postup je napřed vytvořit scénář a pak teprve hledat místo vhodné a zajímavé k této prezentaci. Podobný postup jsem používal při přípravě na realizaci dokumentárních filmů. Proto nejsem přeborníkem v počtu realizovaných výstav a každá další si vezme nejméně roční přípravu. Dalším cílem je vystavit a představit celý soubor fotografií Lidská místa a Místa přírody a samostatná prezentace fotografik.“

Celý text v anglickém jazyce:

Václav Toušek’s Human Places
(Mgr. Pavla Charvátová)

The author, who is outstanding for his precision and a professional eye presents magic and poetic views of the landscape and picturesque corners in small towns, shows us the beauty and colours of nature and pure lines of structures and human creations, and provides us with an opportunity to meditate in the quiet atmosphere of the countryside. The perfection of shapes and colours is by no means accidental; indeed, Václav Toušek has had photography under his skin since his student years, when he learned the principles and rules of creation not only of fine-art, but also of commissioned – or applied – photography. And which of these two styles of photography has ultimately prevailed in his life?  

“I don’t divide photography – which by the way is not my only trade – to commissioned and fine-art photography, but only to commercial and non-commercial. In non-commercial photography, I’m my own client, while commissioned photographs are always made-to-order for others. When I can find a sympathetic viewer of a non-commercial photograph or a satisfied client who ordered a photograph, I am satisfied. For me, there is also a difference in form between commissioned and non-commissioned photography. When I choose a rectangle for a non-commercial photograph, it is vertical. Why is that? It’s quite simple – my other trade is film cinematography, where the rectangular crop is always horizontal. I therefore use the vertical position in non-commercial photography – just not to confuse things.”

Both commissioned and non-commercial photography have accompanied Václav throughout his life and, in his own words, these two disciplines have had equal shares. However, after 1990, when he went into business and also became engaged in organising advertising and communication, he no longer had much time for photography. Only in late 1990s did he return to his hobby – photography, but only to non-commissioned pictures. Thanks to photography, Václav has had a very colourful working life. Which of the mentioned areas did you like the most and when did you feel least satisfied?

“It is true that, in the 1970s and 1980s, I valued the diversity of clients and environments which I discovered thanks to photography. Scientific labs, museums, film and TV studios, publishing houses and editorial offices, theatres and exhibition halls, artists’ studios – in all these places I met great people, gained experience and tried out various activities that I could hardly have encountered in a single workplace. This was indeed a varied range of fields and people.  I always got angry when I met a nitwit, an uneducated ass in a position to make decisions, or people without any sense for hyperbole and humour. And there are loads of them around the world. If you run into an idiot today, you can lose a contract, but back then it was often a question of losing your profession... I was perhaps physically sick only on certain occasions in airplanes. For years, I photographed and filmed for the Aerospace Research and Test Establishment in Prague, where I was often forced to practice my photography and film professions in the air, in both propeller and jet planes. Normally I don’t mind flying, rather to the contrary, I am positively carried away, but when the pilot starts showing off before a novice and, to make it worse, the novice is an attractive girl or woman, this literally can empty your stomach.”

Your photographs have become part of books, catalogues, posters, calendars ... thanks to this work, you must have met many interesting men and women, artists, singers, writers ... who amongst them has remained closest to you or has any such meeting led to a permanent friendship?

“I really met a great many wonderful people in all possible professions. It is a question whether I learned something and improved thanks to these meetings. Camaraderie and friendship can exist at several levels. If I neglect the basic fact that everyone is a friend when he needs you – and I don’t want to talk about that – it is most important that friendship and every relationship costs something, mainly time. When you work together on something with someone close to you, friendship is easier to maintain. On the other hand, if you move apart, these relationships are rarely very long. Nonetheless, I do have such friends. My former business partner, Ing. Pavel Janda, my companion in our conquest of the world of advertising; photographer Jan Lebeda, who I worked with for the Museum in Hradec Králové and with whom I like to go to exhibitions or just have a chat; lawyer Jan Strmisko, whom I met in the Aerospace Institute and who has a great sense of humour and an eye for art; artist and graphic designer Miroslav Pechánek, with whom I worked for years on books, publications, posters and bills in the Mělnická wine bar on Národní třída. And, among the younger generation, undoubtedly Tom Charvát, gifted and zealous visionary.”

You also met many important people who, unfortunately, are no longer here among us. Who do you like to recollect over a glass of good wine?

“For example, I cherish the memory of Josef Týfa. Týfa’s antiqua script & italics are probably familiar to all good Czech graphic designers and typographists. There is no point in placing it in a context with original Czech script work; it has found a place for itself in a European and global context. Or the great Zdeněk Sklenář, important Czech painter, graphic artist and typographist, as well as a cheerful companion in a wine bar. The elegant Jiřina Jirásková, whose portrait I made and who introduced me to film director Jaromil Jireš, a distinguished and educated man, and actress Jiřina Bohdalová and her former husband and actor Jiří Pleskot. On the other hand, I met director Zdeněk Podskalský myself, going on to spend several some pleasant time in his little tower in the Small Town square. There were many of these people and I feel fortunate to have met them.”

So that was the way you got to make portraits of famous people?

“No, not at all, that already began in late 1960s in Prague’s Reduta. The performances at Reduta were a curious form of literary cabaret, crowned by the excellent improviser, actor Ivan Vyskočil. The music-theatre performances often developed into a jam session, bringing together various Czech jazzmen.  And the manager of Reduta was my mother’s brother, uncle Míla. He was the one who gave me the opportunity to portray many musicians and actors performing in the club, from Laco Déczi and Luděk Hulan to Pavlína Filipovská and Karel Gott. Reduta became a place for entertainment, especially for good music. Actually, we went there mainly for fun and to drink coke and rum. I returned to making portraits in the late 1970s, in much less pleasant times. It was because of my friend, PhDr. Milica Pechánková, who began writing profiles of artists, mainly those who worked in the film industry. And I got to make portraits for her articles in film magazines and other journals. Eventually, this work was extended to other clients and uses. Record and tape covers, posters, book profiles, etc.”

Who was most difficult to work with and, on the other hand, where was your co-operation smooth as butter?

“I cannot recall any problems with anyone.  Some people were just less approachable and others were more open and amiable or entertaining. For example, old Mr Hrušínský was harder to photograph, he was a quiet man, very timid and, unfortunately, already very ill at that time. On the other hand, Václav Neckář was warm, attentive and friendly from the first moment. By the way, he hasn’t changed at all.”

Posters – I believe that they are a special chapter in your photography and graphic work; this is especially true of theatre posters.  Did you actually go to rehearsals of all the plays before designing a poster? And which theatres and plays do you remember as most impressive at the time?

“Both Mirek Pechánek, with whom I made the posters, and I are from the old school. Preparations must be thorough. If for no other reason, then to settle things, to be confident that one can do it. We always dealt with absolute professionals and public personages – that necessarily somewhat undermines your confidence. Of course, we visited rehearsals and talked to the directors and actors before making our theatre posters. In the late 1960s, SEMAFOR and Jiří Suchý had a great influence on me, and these forms have remained close to me ever since. Apart from Reduta, which I’ve already mentioned, I liked theatres such as Atelier and later Ypsilonka and Činoherní klub.  Otomar Krejča’s Divadlo za branou was a real treat. But I did not take photographs there; this place was “owned” by photographer Josef Koudelka, who’d lived in Paris since 1980; hats off to him!”

In 2002 his work for small theatres brought Václav Toušek to the shooting of the documentary film “Five starts for Jiří Suchý”, describing five main places in Prague where Jiří Suchý showed and created his theatre plays. However, during recent years, Václav has turned his attention to an absolute novelty. He discovered and, one could say, fell for a highly original and special technique - “photographics”. How did you come up with the name and how would you describe this technique to a layman in simple terms? What is most tricky about it?

„This technique, or rather technical form, is closely related to computer graphic programmes. From the start of my business, I tried to equip the agency with modern technology. And when you work with a great many suppliers, you need to learn how to effectively evaluate and control things. I therefore quickly adopted computer work as another trade.

Even though we worked with many graphic designers, we were still always late in preparing printing contracts and designs for exhibitions and fairs. In addition to managing the company, I therefore also started working on a graphic computer and began preparing graphic designs of all kinds. When you move a photographic image using the cursor and mouse, the image in fact changes to a graphic effect during the move. I liked this very much and constantly deliberated about how I could achieve this state permanently and, in particular, in a controlled way.

Advanced graphic programmes allow for many various procedures and effects, and offer a wide range of filters to do this. However, it is important to master these methods so that the entire procedure is controlled by you and is not random, and thus so that it can be repeated. For example, it took me a long time to estimate which adjustment I need to make first and which initial moves will irreversibly affect the entire character of the image. Simply choose several sample methods and learn to decide at the very outset which path would be most suitable for the given motif. And since the basis is a photographic image, although specifically taken, and the entire further process falls within the sphere of graphics, a compound name seemed to be most appropriate – hence “photographics”.

But your current work returns to classic fine-art photography. Nonetheless, its presentation is yet again very unique. The series in the Sun Pavilion is also interesting for its special arrangement. All the photographs are displayed in a single collage of pictures on a canvas backing; the individual mini-series of nine photographs each can then be compared with one another in large framed pictures and the series is accompanied by separately framed individual photographs. And that is not all – the entire series of photographs can be seen and also purchased on a classical, and nowadays perhaps somewhat obsolete and antiquarian, but the more so admirable carrier – beautiful large postcards.

“It is true that I deal with photographic themes and techniques continuously. When I arranged my archives in 2011, I thought that it might be interesting to choose and divide photographs for presentation (e.g. an exhibition) into those where the objects were made by the human hand and those where nature itself was the creator. And this led to division into two basic groups: Human Places and Places of Nature (NB: this series will be displayed in Slapy golf resort from the spring of 2013). And then I only had to decide on the form of presenting these photographs.  I thought I could make a three-tier presentation. All the selected photographs as a large-scale mosaic, the individual chosen photographs in 30x40 cm and 42x56 cm formats in exhibition frames and selected photographs as postcards. Postcards may seem an antiquarian form of communication but, in this case, this is more about offering a miniature to the visitor, who can take it home or even send it to someone else by post. Handwriting is much more personal and intimate than the current forms of communication. So why not take advantage of it while it’s possible....”

In your latest exhibition in Saint John Gallery, you present two topics. The first includes photographs from Scotland, where you also made pictures of one of the old local golf courses ... what was the atmosphere of Scotland for you?

“Photographs from Scotland absolutely deserved to become part of the Human Places series. I was enthralled by Scotland, its landscape and people. I expected magic nature and history in every stone. But my breath was literally taken away by friendliness and hospitality of the local people. After some time, I began playing a game as to who would be first to say hello when I met someone, and I was losing badly. Once I was walking through a completely deserted place, along a shipping channel, when I heard someone riding a bicycle behind me. I told myself that this would be an opportunity to win some points – he was behind me, I would turn around at the last moment and catch him by surprise by a quick greeting. I waited and began turning my head ... but before I managed to open my mouth, the rider pealed out a joyful and lisping Scottish greeting. And to make things even worse, he stopped and asked me whether I needed anything. When he was leaving, he was cheerfully waving and shouting at me. I had to sit on the nearest stone and think how this meeting would be like in my own country ...”

Where did you actually go in Scotland and England? And what were the local golf courses like?

“I travelled from Edinburgh to St. Andrews, from Falkirk via Stirling to Glasgow, from Bonnybridge to Alexandria and the region of Loch Lomond. I saw at least two golf courses for adults and two reserved for children near every village, no matter how small it was. Most courses owned by the municipality are not guarded and admission is free. I went to have a closer look at two such courses in Falkirk, where I stayed for some time. Everything was tidy, plates showing the names of donors set up next to groomed sand paths, no fences – only low stone walls or hedges. Freely accessible locker rooms and washing rooms, no damaged sinks and clean and tidy toilets, with abundant toilet paper and liquid soap. When I found free toilet water, shaving foam and hair drier in the anteroom, I had to leave... Where are we now in the Czech Republic? Whose ranks did we join?“

Well, those were villages, you know; large cities wouldn’t be so idyllic... but to end on a brighter note, what are you looking forward to most of all, what other exhibitions are you working on?

“I like exhibitions that have several layers, which clearly require more preparation. Only exceptionally do I agree if someone asks me for several pictures and hangs them on a wall or panel. Union exhibitions or retrospective exhibitions were also an exception. My approach is to first draw up a scenario and only then seek a suitable and interesting place for the presentation. I used a similar procedure in the preparation and shooting of documentary films. I therefore wouldn’t win any prizes in the number of exhibitions and every new one requires at least a year of preparation. My next goal is to exhibit and present the entire series of photographs of Human Places and Places of Nature and a separate presentation of “photographics”.

Nahoru / Top

Zpět na "Václav Toušek"