Výstava "Příroda, krajina a člověk" v roce 1972 a 1974.
Václav Toušek (fotografie) a Pavel Miler (poezie) v letech 1972 až 1974 vytvořili společně soubory "Kampa", "Šumava", "Fragmenty dne", "Znamení krajiny", "Uprostřed cesty" a další. Tyto fotografie pevně svázané s poetickými texty pod společným názvem "Příroda, krajina a člověk" byly vystaveny v září až říjnu 1972 v Krajském divadle Kolín a v červnu 1974 v dnes již zaniklém Divadle v Nerudovce v pražské Nerudově ulici (tady společně s keramikou Evy Symonové).
Výstavy se setkaly s velkým návštěvnickým zájmem, ale prohlubující se politická tz. "normalizace" již nedovolila připravenou knižní podobu těchto souborů. Proto tyto texty dnes připomínáme alespoň samostatně s obrazovým doprovodem instalace výstavy v Divadle v Nerudovce.
 |
 |
 |
 |
Kampa
Uprostřed ve zdech
roznášených mravenci
roztržené jitro
a první silueta bodavého ticha
Rosa obchází kolem
při sykotu uhasínajících plamínků
Je mlčenlivo
Pěšiny se rozutekly
a přicházelo bělení stínů
 |
 |
Šumava
Mnohé obráceno ke slunci
čeká
vysvobození
větrem rozlámaných brázd
Bylo odpoledne
slunečních luků
Keřově modré proto
vytrubovalo jedinou odpověď
Dřevo časem prorostlé
viselo od stropu v praméncích
Jahodový plyš
Ornamenty cvrlikání
vypichovaly vzduchu očka
Na půdě lesa a stromu
vykládané jeřabinovými očky
žal sekyry se uzamkl
Pěšina vodou zarostla
Hebká srst lesa si setřela
mokré čůrky nebes
Bezinka táhne kříž dne
do kočičích drápků lesa
 |
 |
Fragmenty dne
Strže oblaků v obnažené louce
a zrna poházené rosy
Věčný vír rašení
s čmeláčí violou dokořán
Ráno se rozstříklo
a zůstal pohled z havraních karet
srdcová – krvácející trnka
na úponcích rozkvetlých oblaků
Drozdí kameny v talárech voskovic
chlad v poupatech vraních větrů
Slunečnice loupe semena paprsků
Palečnice troubí píseň listových žebříků
jak by popel odevzdával jazykům plamen
sůl vdechnutá zrníčkům ve větrech písků
Hrající varhany lesa
Ze znaků vzkříšení
tká se zelený goblén
Plazivě uléhá paloukem
čeká na dopis lišaje
Venuše háje
s domovem chladu sojčích brků
Uléhá keř
s každé strany
okusován deštěm
Touha přechází s pařezu na pařez
mávnutím poslední listové křivky
S brýlemi choroše pne se strom
Kameným zrakem
pláč opuštěného Krista
Mandlová zář hořkosti blesku
Stříbro v šupinách se trhá
s červenou čepicí stromu
Na zápraží pařezů
oddělené hlavy
Doběla svlečené dřevo
Pomalu ubývá božích muk
a dřevěných sluncí
Končilo se zaklínání vlků
v prolnutých úpatích
Slunce si mylo stopy
po doteku
Rozkrojení dne
nastavuje si zrcadlo
Klíčková noc
V lodicích komáři
s patou od rumělky
a mnoho povadlých smíchů
Mraky
dechem větru
si vytesaly obelisk
Večer vytrubování piskořích stébel
Chaloupky splétají vosk do copánků
a vzduch se přichází zahřát
do studánek
Džbán tmy nalít do alejí
Podvečer jde k márám
v kapičkách klinkání
 |
 |
Znamení krajiny
Planá krajina s jizvami nebe
a plachý výkřik očí země
Ráno se vpíjí do zrcadel obrysů
Bloudící ticho zamčeno do trsů
jen vlasy trav si hrají
Hořkost hlíny
si ve žluči vyrazila
srdíčka Kristových ran
Pod kůrou lesa
padlé stíny vážek
Hedvábná hříva kmenů
a luk s tětivou dokořán
Ruce stromu zapřahají
poslední zbloudilý oblak
Stojí tu
větrem do větví svléknutý
prosí napřaženým dřevem
I blesk zapomíná
V ohradách pochytané stesky
a chomáčky ovčích vln
tráva se rozestoupila
Vyvřelá země
jak krtina rovu
a otevřený kříž pěšin
Bázlivé kameny uléhají
v království měkčím
než duše bezinky
Pod hebkými prsty
formuje se voda
a přivřené oko tůně
si svítí zlatem stulíku
Slovo uteklo od mámivého ticha
I pěšiny
Jizvy dne byly stále pravdivější
Poslední sten rozhodil své kostky
Kameným pláčem se rozeštkala
KRAJINA
 |
 |
 |
 |
Uprostřed cesty
Partiturou lesa
tichý výkřik samoty
Kdesi milníky pařezů
a potoky do běla vydrhnuté
Na břichu kopce
borovicové hlídky
Polehává oblak
Medovou vůní prostřeno
V záňadří lesa
Pavoučí oddénky
a stolisté trsy slz
Pod mozaikou padlé mlhy
dusící sten ticha
provlhlý k zalknutí
Rukávník prstě
jak měkká ruka
slunečnicového svítání
Ornament paprsku
na brokátu rána
Jen jednou si oheň vzpomene
a bez vánku je tratoliště
Ruce pařezu – poslední
šepot umírajícího rezekvítku
Slunce si pouští
prasátka po krajině
Dřevěné kůstky rozházeny
po mlatech hor
Marná vzpomínka
listové koruny
Doupata stínu
ve vlásečnicích stráně
Bosá noha stesku
na rozkvetlé hlíně
Den natažený na kříž lesa
Parohy větví ženou
na pastvu
své zelené stádo
A do bílého kamene vtesává se
pověst roztroušených mušlí
Byl čas návratů
Slunce žalo zem
Užovčí kořínky v povijanu mechu
a odlesk štěpiny světla
Obejmutí kořenu
prsty loučového rovu dokořán
Po duběnkách
voní copy pařezů
Skoro bázlivě uléhají
tepny stromu
Kolem praménky dřeva
a pokroutky listů
Jako by jediná možnost
uřkla kmen
Je zavírání poupat
 |
 |
 |