Slovníček uměleckých slohů a směrů:
Akademismus = označení pro konzervativní umělecký projev, vycházející z oficiálních a konvenčních uměleckých norem. Často uměle prodlužuje tradici klasicismu. Akademismus však existuje i v moderním umění, působí všude tam, kde se z určitého uměleckého názoru vychází jako z neměnné a stále platné normy, která je jen neustále obměňována a rozmělňována.
Art Nouveau = označení pro umění kolem roku 1900 ve Francii. Protějšek anglického Modern Style či středoevropského Jugendstilu (secese).
Asyrské umění = umění semitského národa sídlícího původně na horním Tigridu, který si podmanil Mezopotámii (12. – 7. stol. př.n.l.), ale kulturně pokračuje v tradici babylónské. Vynikající jsou asyrské reliéfy s výjevy lovů.
Babylónské umění = umění obou národů mezopotamských – Sumerů a Skladů – od konce 4. do konce 3. tisíciletí př.n.l. Tvořiví byli hlavně Summerové.
Barbizonská škola = název vznikl podle vesnice Barbizon blízko Fontainebleau, kde se kolem roku 1830 usadili francouzští krajináři, aby přímo v přírodě nacházeli náměty svých obrazů. Prosadil se v ní realistický názor na krajinu a plenérismem ovlivnili impresionisty. Nejprve před motivem v plenéru prováděli pouze skicu, podle níž pak v ateliéru komponovali obraz, později celou malbu dokončovali venku v přírodě.
Baroko = slohová etapa evropského výtvarného umění trvající přibližně od roku 1600 do roku 1750. Slohově se baroko vyvinulo z pozdní renesance a manýrismu, ve střední Evropě pak také ze znovu zažitých forem pozdně gotických. Barokní umění směřovalo především k monumentálnímu účinku na člověka, působilo na něj velikostí a okázalou nádherou. Barokní malířství si libovalo v mytologických a alegorických výjevech, oslavujících v podobě antických bohů nebo hrdinů příslušníky panovnických rodů, nebo v sugestivním zobrazování křesťanských scén. K těmto účelům spojovalo barokní umění jednotlivé výtvarné druhy, které se vzájemně prolínaly. (Architektura, sochařství, malířství i umělecká řemesla.) Barokní slih doznívá v 18. století v období rokoka.
Biedermeier = označení stylového zdrobnění empiru ve střední Evropě v předbřeznové době let 1815 – 1848. Název vznikl sloučením jmen humorných postav Biedermana a Bummelmaiera – dvou prototypů šosáctví, které si vymyslel pro své postavičky v časopisu Fliegende Blatter spisovatel Viktor von Scheffel. U nás je představitelem malířského biedermeieru J. Navrátil.
Byzantské umění = umění východní části říše římské, které vzniklo po jejím rozpadu. Spojuje antické tradice s vlivy východního umění (ikony, miniatury). Působilo podnětně na západoevropské středověké umění.
Dadaismus = směr, který vznikl v roce 1915 v Curychu a rozšířil se současně do Německa a pak i do Francie. Podnítil ho protest mladých proti hrůzám války, na kterou reagovali kultem nesmyslu, ironie. Název si vytvořili náhodným listováním v Larousseově slovníku a výběrem slova, označujícího dětské žvatlání. Dada se stalo přímým předchůdcem surrealismu. Při vytváření výtvarných objektů hrála roli náhoda a automatismus, vytvářely se obrazy bez věcného významu. V galerii Dada vystavovali v roce 1917 svá díla například H. Arp, G. De Chirico, M. Ernst, V. Kandinskij, P. Klee, O. Kokoschka, A. Modigliani a jiní.
Dekadence = označení uměleckých tendencí 90. let 19. století a začátků 20. století, jež prohlašovaly prvenství individualismu, subjektivismu a osobních pocitů s převahou pesimistických sklonů. Nešlo však o úpadek, ale o pokus objevit pro umění další, zatím nepostižené stránky života.
Nahoru
Egejské umění = umění oblasti východního středomoří ještě před příchodem Řeků. Středisky byla Kréta a později zejména Mykény (3400 až 1200 před n. l.).
Egyptské umění = jedno z nejstarších umění, které ovlivnilo západoevropské kulturní oblasti; od 4. tisíciletí do 1. tisíciletí před n.l. Egyptské umění sloužilo panovníkovi a náboženství. Je pro ně charakteristická monumentální architektura (pyramidy, chrámy, hrobky). Sochy panovníků jsou tesány z nejtvrdších kamenů. Reliéf a malba tvar obrysovou kresbou z různých pohledů a v nejcharakterističtějších profilech. Vedle nástěnných maleb se malířství uplatnilo hlavně při výzdobě sarkofágů. Jejich stěny byly pomalovány výjevy, obdobnými malbám nástěnným v hrobkách. Na víku rakve byla obvykle plastická podobizna nebožtíka v celé postavě.
Empír = (vyslov ampír) klasicistický sloh období Napoleonova císařství, trvající až k roku 1830. Uplatňoval se především v nábytku, módě a výzdobě interiérů, nejdříve ve Francii a pak v ostatní Evropě, zejména v Rusku. Typickým znakem empiru je přímost linií, jasný a jednoduchý obrys, přímost formy.
Etruské umění = umění národa usedlého ve střední Itálii, které je spojovacím článkem mezi uměním řeckým a římským (8. stol. až 1. stol. př. n. l.).
Exotismus = umělecký směr, který se vyvinul z romantismu od dob prvních koloniálních výprav. Chtěl svou novostí a neobvyklostí exotických prvků, námětů a typů zaujmout diváka.
Expresionismus = umělecký směr, kladoucí důraz na výraz (expression) a snažící se postihnout lidské nitro. Jeho hlavním nástrojem byla prudká a útočná barevnost a křečovitá kresba. Vznikl v Německu začátkem 20. století, ale jeho kořeny vedou až k van Goghovi. Velký rozmach zaznamenal ve 20. letech. Duševní kvality jsou považovány za prvořadé, příroda za druhotnou. Hlavní představitelé: Munch, Rouault, Kokoschka, Součine.
Fauvismus = umělecký směr, který vznikl jako rozhodná opozice proti složitému způsobu impresionistické malby. Malba ryzích a čistých tónů, ztvárněných se smyslem pro monumentální rozvrh obrazové plochy. Fauvisté odmítají realistický přepis přírody, formu podřizují barvě a usilují o vytvoření poetických, velmi jemných barevných souzvuků plošných kompozic. Barva se stává autonomním prvkem a přetváří skutečnost. Název vznikl z francouzského divoký a jeho představitelé vystoupili poprvé v roce 1905 (Matisse, Vlaminck, Derain). Po roce 1907 se skupina fauvistů rozpadla a její členové hledali vlastní cesty. Jen Matisse a Dufy se nevzdálili příliš od svých fauvistických počátků. Z vývojového hlediska je fauvismus paralelou expresionismu.
Funkcionalismus = směr v architektuře, vycházející z účelu (funkce) stavby a potlačující všechny vedlejší složky (ozdoby apod.) ve prospěch čistého účinku materiálu (např. sklo, beton).
Futurismus = směr skupiny italských malířů, kteří vystoupili v roce 1909 s manifestem futurismu. Jeho zásady formuloval zejména básník Marinetti. Obraz se v tomto pojetí stává souhrnem představ, zážitků a pocitů, které se vztahují k námětu. Na obraze má být zobrazeno nejen to, co umělec vidí, ale i to, co si o námětu pamatuje, co existuje mimo. Futuristé ruší perspektivu, věci přemisťují, tříští a ruší jejich logickou tvářnost. Dynamický rytmus každého předmětu vyjadřují protikladnými liniemi a prokládáním ploch v obraze. Futurismus byl prvním významným uměleckým hnutím v Itálii po století netečnosti. Na umění zapůsobil velmi podnětně a s jeho vlivy se setkáváme u Duchampa, Legéra, zvláště silně pak u ruských malířů a v Čechách v obrazech Bohumila Kubišty malovaných za první světové války.
Gotika = druhý univerzální sloh středověkého umění (od poloviny 12. století do začátku 16. stol.). Název vznikl v renesanci, kdy označoval „barbarské“ umění Gotů. Teprve romantismus začal oceňovat gotickou kulturu a umění jako projev duchovnosti. Vedoucím uměním je architektura – charakterizují ji velká okna, lomený oblouk, žebrová křížová klenba, opěrný systém. V plastice gotických portálů došlo ke zrodu monumentálního umění figurálního. Malířství (knižní, nástěnné, deskové, na skle) se vyvíjelo od románského linearismu k plošnosti, k realističtějšímu vyjadřování plastického tvaru a obrazového prostoru barvou. Prvním velkým gotickým malířem byl Giotto a hlavními malířskými školami italské gotiky byla florentská a sienská. Působením S. Martiniho v Avignonu došlo k syntéze toskánského a francouzského gotického malířství; výsledkem je česká gotická malba, nejvýznamnější škola malířská ve střední Evropě 14. století.
Nahoru
Halštatské umění = časová perioda pravěkého umění z doby železné, nazvaná podle naleziště Hallstatt u Solné komory v Rakousku.
Helénistické umění = pozdní epocha vývoje řeckého umění od Alexandra Velikého po podrobení Řecka Římany (3. stol. až konec 1. stol. př. n. l.), spojování řeckého umění s prvky východních kultur. Těžiště leží v Malé Asii (Pergamon).
Idealismus = tendence ve výtvarném umění k vytváření ideálních uměleckých typů, podřízených dobovým estetickým měřítkům. Opak tzv. naturalismu, inspirovaný přímo skutečností.
Impresionismus = malířský směr, který vznikl začátkem 70. let 19. století ve Francii. Odstranil potemnělou barevnost, přinesl do umění radostný světelný kolorit, rychlý skicovitý přednes a úsilí zachytit a vyjádřit zrakové dojmy z přírody. Technicky pracoval impresionista s čistými tóny základních barev (červená, žlutá, zelená, modrá), které kladl vedle sebe v malých skvrnách. Rušil jednotu skutečných ploch, výsledný tón barvy se mísil až v oku diváka. Představitelé: P. Cézanne, E. Degas, C. Monet, G. Pissarro, A. Renoir, A. Sisley, B. Morisotová. Klasickým obdobím impresionismu byly roky 1874 – 1884. V polovině osmdesátých let vzniklo proti impresionismu opoziční hnutí. Zároveň však impresionisté začínají nacházet mezi veřejností obdivovatele. Jednotliví členové impresionistické skupiny jdou vlastními cestami. Vývoj impresionismu do posledních důsledků lze sledovat především v díle C. Moneta.
Jezuitský sloh = lidové pojmenování baroku, též označení jihoamerické barokní architektury.
Jugendstil = středoevropské označení pro secesi – sloh let 1895 – 1905. Název vznikl podle mnichovského časopisu Jugend, který byl velkým propagátorem tohoto stylu (viz také Art-Nouveau a Modern Style).
Karolinská renesance = návrat k antice (9. a 10. století). V plastice (slonovina) a malířství (miniatury) se opět objevuje lidská postava. Ve stavebnictví je to obnovení monumentální kamenné architektury.
Klasické umění = označení pro antiku (ve smyslu vrcholné lidské kultury). Odtud používáno všude tam, kde se chce zdůraznit trvalost uměleckého významu. (Nutno však odlišovat od pojmu klasicistní, vztahující se ke stylovému zařazení.)
Klasicismus = umělecký sloh poslední čtvrtiny 18. a první čtvrtiny 19. století, který proti subjektivismu baroka a frivolnosti rokoka uvedl znovu do umělecké tvorby řád, založený na rozumové úvaze. Ideálem klasicismu bylo obnovit ušlechtilou prostotu a krásu klasického antického umění. Umění v tom podporovala archeologie, zejména objevení antických měst Pompejí a Herkulanea poskytlo malířství silné podněty. V díle J.A.D. Ingresa přežil klasicismus přes polovinu 19. století až do doby nastupujícího programového realismu. Oporami klasicismu se od začátku 19. století staly umělecké akademie.
Konstruktivismus = směr v architektuře 20. a 30. let 20. století; zdůrazňuje prvenství stavebních principů (konstrukce) jako složek určujících i vlastní estetický účin materiálu. Zásady tohoto uměleckého směru byly aplikovány i na jiné výtvarné obory.
Nahoru
Kubismus = malířský směr, který založili P. Picasso a G. Braque kolem roku 1910 v Paříži; pochází od přezdívky, jíž kritik Louis Vauxcelles užil k odsouzení nových obrazů Braqueových. Malíři se důslednou analýzou tvarů pokusili o vyjádření čtvrtého, časoprostorového rozměru. Předměty jsou rozloženy do hran, křivek, úhlů a kruhů. Úloha barev je zprvu zmenšena. Prostor obrazu není nazírán perspektivně, předměty nejsou zpracovány do hloubky obrazu, ale perspektiva kubistů vychází z obrazové plochy ven. Hlavní období kubismu ukončila 1. světová válka, i když se s jeho různými projevy setkáváme až do konce 20. let. Kubismus silně zapůsobil na mnoho umělců, kteří se potom vydali nejrůznějšími směry; ovlivnil i českou skupinu Osmi. Z kubismu vyšli italští futuristé, z reakce na něj vznikl purismus a nakonec i směr zdůrazňující psychický obsah umění – surrealismus.
Manýrismus = umělecký sloh doby od vrcholné renesance až do počátků baroka (v italském umění asi 1520 až 1590). Toto původně hanlivé označení se změnilo v odborné označení stylu, postihujícího řadu velmi vyhraněných formových i obsahových znaků. Manýrismus se projevil hlavně v malířství a plastice. Typické proporce jsou malá hlava na dlouhém krku a nadměrně protažená figura. Hlavními představiteli manýrismu v italském umění byl Tintoretto, Pontormo, ve Španělsku El Greco. V Praze kvetl manýrismus na dvoře císaře Rudolfa II. (G. Arcimboldo, B. Spranger, R. Savery).
Modern Style = anglický název pro secesi a Art Nouveau.
Naivní umění = výtvarný projev neškolených umělců zvláště z lidových vrstev, kteří tvoří pro své vlastní potěšení; často se používá také termínu insitní umění. Jako první z naivních umělců proslul celník Henri Rousseau.
Naturalismus = výtvarné pojetí držící se věrně přírody. Opak idealismu. Napodobování přírody, aniž by byl obraz zpracován uměleckým rozumem.
Nazarenismus = výtvarné zaměření skupiny německých umělců na počátku 19. století, programově navazující na Durera, raného Raffaela a Perugina. Měl vliv i na české umění (Tkadlík).
Neobarok = výtvarná tendence poslední čtvrtiny 19. století, opakující stylové prvky baroku (také pseudobarok).
Neogotika = výtvarná tendence 19. století, opakující stylové prvky gotiky (také pseudogotika).
Neoimpresionismus = výtvarný směr 19. století, jenž položil důraz na dekorativní účin barevných bodů a teček.
Neoklasicismus = návrat k uměleckým zásadám a způsobům klasicismu v druhé polovině 19. století a začátkem století 20. Snaha o nový řád v uměleckém výrazu. U nás se tyto tendence odrazily např. v tvorbě Otakara Kubína a Františka Muziky.
Nahoru
Neoplasticismus = umělecký směr dvacátých let minulého století, jenž kladl důraz na tři základní barvy (bílá, černá a šedivá) a pravý úhel v horizontálně vertikálních kompozicích. Hlavním představitelem byl Mondrian.
Op-art = optické umění, směr umění, který chce bezprostředně působit na divákův zrak a vyvolávat různé zrakové efekty.
Osma = skupina českých malířů, kteří v roce 1907 a 1908 společně vystavovali v Praze (Beneš, Filla, Kubišta, Procházka, Feigl, Horb, Nowak, Pitterman).
Poetismus = umělecký směr 20. století. Vznikl z iniciativy Karla Teuta a Vítězslava Nezvala jako nový směr básnický a byl aplikovaný i na výtvarnou oblast.
Purismus = malířský směr (1918 – 1925) dekorativního stylu, odsuzující zbytky impresionismu i kubismu. Uspořádává malířské prvky v jasnou, přesnou a racionální malbu jednoduchých forem a barevných harmonií moderních předmětů. Symbolem se stává stroj, jehož dokonalost tkví v odstranění všeho, co nevyplývá z dané funkce. Purismus se více uplatnil v architektuře a užitém umění než v malířství.
Pop-art = směr výtvarného umění, který vznikl ve Spojených státech a inspiroval se komunikačními a reklamními prostředky (inzerce, obaly, comics apod.).
Realismus = umělecký směr 19. století, hledající podněty v prosté skutečnosti, odvracející se od tradičních malířských prostředků a postihující novou formu malířského výrazu objektivním studiem reality ( Coubert, Daumier, Millet). Jinak také umělecká tendence procházející dějinami výtvarného umění od pravěku jako protiklad idealizujících či abstraktně geometrizujících tendencí. Realismus 19. století má také u nás své představitele (např. K. Purkyně, S. Pinkas a A. Chittusi).
Renesance = umělecký sloh 15. a 16. století vznikl v Itálii a programově navázal na dědictví antiky. Vedoucí myšlenkou byl humanismus, stavějící proti středověké anonymitě lidskou osobnost a její schopnost poznávat svět. Výrazný realismus se synteticky spojoval s novým pojímáním krásy, která byla chápána jako harmonie, uměřenost poměrů.
Rokoko = závěrečná fáze barokního slohu (1730 – 1780). Znamenalo formové zdrobnění baroku, uplatnění ornamentálně dekorativních prvků. Stalo se výrazem historické epochy v předvečer Velké francouzské revoluce. Rokoko objevilo po poetickém a reprezentačním baroku kouzlo smyslnosti s rozechvělé poetičnosti, zacházející někdy až do frivolnosti. Reakcí na tyto stránky rokoka byl klasicismus. Představitelé: A Watteau, J. B. S. Chardin, J. H. Fragonard, G. B. Tiepolo a u nás např. Norbert Grund. Oblíbenou technikou rokokové malby se stal pastel.
Romantismus = kulturní epocha 1. poloviny 19. století, mající kořeny ještě ve století 18. Protiklad klasicismu. Znamená uvolnění výrazových prostředků, zesílení významu barvy, uvolnění linie a větší podíl subjektu autora na díle. Zdůrazňoval citlivost, snovost a fantazii. Představitelé: E. Delacroix, W. Turner, J. Constable, W. Blake, v Čechách: J. Navrátil, J. Mánes a J. Čermák.
Nahoru
Románský sloh = první vývojový stupeň středověkého umění 11. a 12. století, vzniklý v oblasti západoevropských románských národů jako specifické rozvinutí pozdně antické tradice. Vedoucím uměním bylo stavitelství (silné zdi z kamenných kvádrů, vázanost půdorysu, oblouk). Pro českou románskou architekturu jsou příznačné rotundy. Plastika se rozvíjela v rámci architektury jako dekorativní (geometrický) ornament. V malířství (knižním a nástěnném) je základem kresba, barevně kolorovaná.
Rudolfinské umění = umění shromážděné na pražském dvoře císaře Rudolfa II. Mělo výhradně manýristický charakter.
Secese = slohový proud evropského umění kolem roku 1900 (také Jugendstil, Modern Style a Art Nouveau).
Starokřesťanské umění = umění od 1. do 6. století našeho letopočtu. Hlavními středisky byla Palestina, Řím, Milán, Ravenna. Umělecky pokračuje v pohanském umění římském a tvoří základ k umění středověkému.
Surrealismus = umělecký směr, kladoucí důraz na sílu snu, asociaci volných představ a podvědomí. Dějiny surrealismu začínají v roce 1924, kdy A. Breton vydal I. manifest surrealismu. Představitelé mj.: P. Klee, S. Dali, M. Ernst, J. Miró.
Symbolismus = umělecký směr 90. let 19. století, který se snažil o nové obsahové zvýraznění výtvarného díla.
Nahoru